„Pojďte k tabuli! Otevřete si učebnice na straně 64. Vezměte si sešity a zapište si!“ Tak tyto věty naši studenti už dva měsíce neslyšeli. Namísto toho nastoupila virtuální realita. A přitom to začalo tak nenápadně.

Je 11. března pravé poledne. Právě se dozvídáme, že se školy zavírají. Na poradě probíráme, jak komunikovat se studenty na dálku, jak je vyučovat. Plamenná diskuze se vede na téma známkovat, či neznámkovat, hodnotit, či nehodnotit. Každý z nás má určitou představu, jak bude postupovat. Oprašujeme své znalosti ze školení o e-learningovém prostředí Moodle, vrháme se na elektronickou komunikaci přes školní email. Schránka se naplní během několika dní. Přecházíme více na Moodle. Už nezadáváme jen úkoly, neukládáme jen prezentace, ale pouštíme se do tvorby on-line testů. Během dalších pár dní se nám Moodle zhroutil pod náporem vkládaných dat. Správce sítě zvětšuje kapacitu. Studentům, kteří nemají kvalitní počítač, zapůjčujeme školní. Všechny programy, které potřebují k výuce, mají zpřístupněné od začátku studia zdarma.

Technicky nadaní kolegové natáčejí své vyučovací hodiny a trhají rekordy ve sledovanosti. Kam se posunout dál? Hangouts, Skype, Facebook, WhatsApp – někteří z nás slyšíme poprvé, ale už v tom jedeme. Hurá, studenti reagují. Dokonce i pozitivně! Zpětnou vazbu očekávají ihned. Osmihodinová pracovní doba se tak protahuje do pozdních večerních hodin. A v tu dobu nastupuje osobní komunikace s jednotlivými studenty. „Je všechno v pohodě? Zvládáte? Adame, přestaňte už pospávat do 11 a začněte něco dělat. Honzo, opravdu vás budu budit ráno v 8 hodin.“ Je až neuvěřitelné, kolikrát jsme slyšeli: „Chci zpátky do školy.“ To my také. Snad se nám toto přání brzy vyplní.

Udělali jsme obrovský skok dopředu. Učitelé i studenti. Ceníme si na nich, že plnili nejen své studijní povinnosti, ale mnohdy pomáhali ve svém okolí, především s obsluhou IT techniky v okolí svého bydliště. Jsou totiž většinou dojíždějícími, proto se nemohli angažovat přímo v Humpolci.